Rychlá navigace:
Quarter Horse - příběh jednoho ranče v USA
Umění životního stylu VAQUERO - článek
Revoluce zvaná HORSEMANSHIP - velmi zajímavý článek z časopisu Western and Horseman
Martin Black: „Cow – Horse Confidence - úryvek z nové knihy M. Blacka „Cow – Horse Confidence“
Aktuality:
Dva vlci, Indiánská legenda kmene Čerokí
Starý indián z kmene Čerokí vypráví svému vnukovi o životě:
„V mém nitru probíhá zápas. Je to strašný zápas mezi dvěma vlky. Jeden je špatný – je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobectví, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra. Stejný zápas probíhá uvnitř Tebe a taky uvnitř každého člověka.“
Vnuk se zamyslel a po chvíli se zeptal: „A který vlk vyhraje?“
Starý indián odpověděl: „Ten, kterého krmíš.“
Quarter Horse - Appaloosa - příběh jednoho ranče v USA
„Náš ranč založil můj otec, Lowell Hankins, v Rockspringsu v Texasu roku 1933, ještě před mým narozením,“ vypráví Lowellova dcera Lorelei Hankins, dnes sedmdesátiletá dáma, která celý svůj život zasvětila stejně jako její otec i strýc pozvednutí chovu koní plemene Quarter horse.
Nejde nepropadnout chovu koní, když vaše rodina vlastní takové legendy, jako byl King P-234 a jeho syn Poco Bueno.
Hankinsova rodina chovala vždycky hlavně ovce a kozy. Zlom v chovu nastal v roce 1937, čtyři roky předtím, než byla založena AQHA (American Quarter Horse Asociation).
Vše začalo tím, že Loreleinin strýček Jess, (později se stal prvním úřadujícím prezidentem AQHA), hledal dobrého hřebce na připuštění svých klisen.
„Jess byl rozhodnutý, že své klisny může připustit jen výjimečně dobrým hřebcem,“ vzpomíná Lorelei Hankins.
Když se Jess doslechl o hřebci vynikajících kvalit v Uvalde 70 mil jižně od Rocksprings, vzal jednu ze svých nejlepších klisen a jel ji připustit. V Uvalde se dozvěděl, že hřebec je na prodej a tak začal okamžitě jednat s majitelem o ceně.
„Neměl na něj dost peněz. Hřebec tehdy stál 800 dolarů. Požádal mého tátu o půjčku a domluvili se,“ říká Lorelei.
Hřebeček se jmenoval King a pocházel z Mexika. Jeho otcem byl Zantanou. Hřebeček byl halter champion a vynikající roping horse. V Texasu vyhrával všechny soutěže.
Lorelei Hankins dodnes vzpomíná na jeho nádhernou lesklou hřívu, kterou jako znak předával svým potomkům. Měl tvrdý základ a velmi jemné dispozice. Tyto znaky nesou nadále všichni jeho potomci.
„Byli tak jemní a hodní, fantasticky učenliví a výborní v tréninku...“ vzpomíná Lorelei.
V roce 1945 se rozkřiklo, že v San Angelu v Texasu je na prodej roček Poco Bueno, potomek Kinga a slavné klisny Miss Taylor. Poco Bueno stál 5.700 dolarů, což byla v té době zajímavá cena. Hankinsovi Poco Buena koupili od Paula Waggonera z Waggoner ranče. Poco Buenovy geny dodnes kolují v krvi mnoha špičkových koní.
V roce 1949 se jako přímý potomek Poco Buena narodila klisna Poco Lena, která později dala dva legendární hřebce s vynikajícími cuttingovými vlastnostmi. Byli to Doc O´Lena a Dry Doc, oba po otci Doc Bar.
Doc O´Lena vydělal více než 15 milionů dolarů, což byl absolutní rekord. Jeho přímí potomci vyhrávali ve všech typech soutěží a vydělali více než závratných 111 milionů dolarů. Dry Doc vydělal přes 4 miliony dolarů.
Hankinsovi se dodnes věnují modernímu chovu koní, tomu, na co mají talent.
„Bez Kinga by dnes nebyli High Brow Cat, ani Peptoboonsmall, ani Royal Blue Boon,“ říká Lorelei Hankins. „Kingovi vděčíme za mnohé. Ráda vidím jeho jméno v rodokmenech slavných.“
Podle časopisu Western and Horseman přeložila Romana
PS:
Krev koně Doc O´Leny koluje i v našich koních:
Docs Dzangar Lena
Ima Nighstar Duke
5.-6.11.2011 Q RANCH - klinika s Kay Wienrichem
Dva dny v sedle, dva dny náročného tréninku na soutěž working cow horse.
Sedm jezdců a jedna jezdkyně. Mnoho nových věcí. Kay Wienrich je Evropská legenda a opravdu umí.
Je obdivuhodný že ho baví stále předávat své zkušenosti nám začátečníkům.
Zažili jsme i spoustu legrace.
Josef
18.10.2011 Joe Wolter - Aspermont, TX, USA
Přílet Praha Ruzyně - ztratili nám kufry. Jsme všechny šťastně a v pořádku doma.
Už chystám podklady pro novou knížku.
Romana
13.10.2011 Joe Wolter - Aspermont, TX, USA
Informace od výpravy - hledáme kravičky v prérii, Joe je výborný. Máme se fajn. Učíme se lasovat.
Romana
Texas 2011
3.10.2011 Joe Wolter - Aspermont, TX, USA
8.15 ráno odlet výpravy do USA. Očekává nás Joe Wolter. "Učení je nekonečný příběh"
Dlouhá klinika přímo na ranči v Texasu.
Romana.
2.8.2011 klinika s Jimem Jirkovsky
Jeden den jsem měl možnost trénovat s legendou Jimem Jirkovskym z Nebrasky v USA. Skromný člověk, který opravdu umí..."Nikdy nepodceňuj svého koně, ví víc než si myslíš...." klinika s tímhle kovbojem stála za to.
18.7. - 22.7.2011 klinika s Terrym Mc Cutcheonem
Pět dní krásné pohody na ranči na západě Čech. Kliniku vedl Terry Mc Cutcheon profesionální americký trenér, mimo jiné trojnásobný All Arouond Cowboy champion USA. Krásné chvíle v sedle koně s lasem a se spoustou telátek.... Nikdy není pozdě stát se kovbojem... Díky Terry...
18.6.2011 WORKING COW HORSE - kurz s Kay Wienrichem
Jsme na kurzu s Kay Wienrichem, kde se učíme pracovat s dobytkem a připravujeme koně na závody working caw horse. Je tu úžasná atmosféra. Kay je prima člověk a má s námi trpělivost. Jsme na ranči na Vysočině. Výborně tu vaří a mají tady pěkné pokojíčky. Kurz ještě pokračuje zítra. Kay mluví anglicky tak si při tom ještě všichni cvičíme angličtinu.
21.05..2011 dnes se narodila mladá appalooská slečna z matky Večernice.
Ráno nám udělala radost Večernice. Když jsme přišli na pastvinu, zjistili jsme že má u sebe malou klisničku. Porodila malou slečnu. Hříbátko vesele běhalo kolem maminky a pozorovalo svět na pastvině. Večernice je šikovná maminka. Hříbátko porodila sama na pastvině. Jen druhá maminka Sava s ani ne týdením hříbátkem Saturninem jí asistovala
Ještě nemáme jméno pro mladou slečnu. Otec je TT mighty junior - nejúspěšnější All around hřebec v Evropě. Naprostá špička mezi appaloosami.
Připuštění tímto kvalitním hřebcem nám věnovali Bára a Vašek Bořánkovi - moc díky.
Více o hřebci je zde.
Foto hříbátka je v sekci fotky zde.
Obě hříbátka s maminkami máme na pastvině. Jsou moc pěkná a veselá.
17.05..2011 dnes se narodil Saturnin - jinoch z matky Savy.
Dnes ráno v pět hodin přišel na svět kluk jménem Saturnin. Je to hříbátko plemene hafling. Otec je prvotřídní plemeník Aquavit I. z ranče Koločava, více o plemeníkovi je zde.
Matka Saturnina je naše klisna Sava. Hřebeček přišel na svět na pastvině. Sava si při porodu poradila úplně sama, nikdo jí neasistoval ani jí nikdo nehlídal. Hřebeček byl hned na nohou a motá se už vesele kolem své maminky a pije mateřské mlíčko. Teta Večernice byla poblíž a hlídala.
Přejeme Saturninovi dlouhej krásnej život a aby potkal lidi co se chovají jako koně.
Více fotek je ve fotkách zde.
14.05..2011 kurz HORSEMANSHIP 2
Druhý letošní kurz na našem Ranči. Pět koní a dvacet pět lidí mělo snahu co nejvíce pochopit z koňkého světa. Bylo pěkné počasí a den s koňmi utekl velmi rychle. Už se hlásí zájemci na podzimní HORSEMANSHIP 3.Který proběhne v říjnu.
01.05..2011 Ranch rodeo - první závody
První letošní závody v rančových dovednostech. Telátka a zase telátka. Můj Džangár měl zase svou hlavu. To se časem spraví. Na další závody se už nemůžeme dočkat.
Foto:Tereza Huclová
Umění životního stylu VAQUERO
První Vaqueros se živili tím, že se starali o mnohatisícová stáda dobytka patřícího osadníkům i misionářům, roztroušeným po celé délce kostrbatého pobřeží Alta California. Své životy žili doslova na hřbetech koní.
Postupně se u těchto drsných chlapů vyvinul nový přístup k tréninku jejich pracovních koní. Od hackamore postupně přešli k dvojímu uždění s pákou.
Díky novému přístupu dosáhli takového zjemnění v komunikaci s koňmi, že Vaqueros dokázali používat téměř neznatelné pokyny a přitom se mohli stoprocentně spolehnout na správné reakce koní ve všech situacích.
Rychlá a zároveň velmi jemná až neznatelná komunikace s koňmi se stala typickým znakem Vaqueros a dnes je považována i za podstatu horsemanshipu – přirozeného jezdectví.
Susan Sember, prezidentka americké neziskové filmové společnosti EISF se poprvé setkala s tímto uměním v roce 1999. Poznala metody Vaquero horsemanshipu , muže zachovávající dodnes tradice Vaqueros i jejich těžkou a zavazující práci.
Začala se o tyto metody velmi zajímat a myšlenky životního stylu Vaquero ji zcela pohltily. Cestovala po rančích ve Spojených státech i v Kanadě a poslouchala příběhy o opravdových horsemanech, jako byli Ed Connel, Tom a Bill Dorrance, Ray Hunt a Chief Arnold Rojas.
Rozhodla se, že o horsemanech, jejich metodách a vaquero tradicích natočí rozsáhlý dokument.
„Jako první mě inspirovali v Severní Kalifornii a v Nevadě mistři reata roping Billy Askew a Justin Fields,“ říká Sember. „Když jsem slyšela, že opravdové Vaquero tradice pomalu umírají, rozhodla jsem se , že je oživím pomocí filmu.“
Sember a její pětičlenný štáb byli s horsemany během natáčení neustále, žili s nimi a točili jejich každodenní život.
„To byla zkušenost, jakou jsem nezažila ještě v žádném filmovém projektu,“ říká Sember. „Jejich práce, znalosti, vzájemná spolupráce i sdílení zkušeností mě budou inspirovat po zbytek života.“
Sember a její štáb natočili mnoho materiálu, ze kterého právě vzniká dokument nazvaný „The Legacy of the California Vaquero“ . Film bude dokončen v létě roku 2011 a nabídne nám široký pohled na práci na rančích, kovboje a buckaroos, mistry horsemany i ženy v tomto oboru a především pohled na umění životního stylu Vaquero.
Více informací na www.vaquerofilms.org
Podle časopisu Western and Horseman volně přeložila Romana Beránková
17.02.2011 HIPOTERAPIE
Blíží se jaro a s ním zase začnou hipoterapie, kterým se na ranči budeme věnovat už pátou sezónu. Věříme, že se zase uvidíme se všemi dětmi, které u nás jezdiily v uplynulých letech.
Trochu nás mrzí, že ani na tuto činnost nemáme dostatek klidu a pohody. Naše paní sousedka Hana Povondrová nás , bohužel, i při hipoterapeutických jízdách sleduje z okna a fotografuje nebo natáčí na kameru. Nevíme, co tím chce dokázat, ale mrzí nás to, protože víme, že při léčbě koněm je zapotřebí klid a ne špiclování. Zvědavých pohledů a očumování si lidé s invalidními vozíky užíjí dost na veřejnosti, u nás chtějí nalézt soukromí. Budeme se tedy i nadále při jízdách s dětmi vyhýbat jejím zvědavým oknům.
06.02.2011 Nový film o Bucku Brannamanovi
V roce 2008 jsme byli na kurzu Bucka Brannamana ve Francii, více o kurzu zde. Byl tam i filmový štáb, který o Buckovi natáčel celovečerní dokument. Dokument vyhrál diváckou cenu na Sundance film festivalu. Zde je upoutávka k filmu. Sundance film festival založil herec a dlouholetý přítel Bucka Brannamana Robert Redford.
Možná se ve filmu taky mihneme. Buck přijede do Čech v roce 2012. Letos jsme se s Buckem domluvili že se sejdeme v Itálii....Buck je nejlepší horseman. Učíme se od těch nejlepších.
čteme za Vás
Revoluce zvaná HORSEMANSHIP
Po šest dlouhých tisíciletí využívá člověk koně pro ježdění. Po celou tu dlouhou dobu komunikují lidé s koňmi především prostřednictvím bolesti.
Biče, ostruhy i udidla mohou sloužit pouze jako velice jemná pomůcka pro signalizaci povelů koni. Místo toho byly tyto pomůcky používány jako bolestivé donucovací prostředky. Jednoduše proto, že člověk to nedokázal jinak.
V průběhu historie se naštěstí tu a tam vyskytly osobnosti, opravdoví horsemani, kteří měli v krvi přirozenou komunikaci s koňmi, empatii, porozumění i víru v koně, vlastnosti, kterými koně ovládali za pomoci velice jemných metod.
Jejich umění bylo často považováno za tajemnou, čarovnou moc. Mnozí z takto talentovaných přísně tajili tyto své metody a často si je brali s sebou do hrobu.
Několik z nich si vyvolilo učedníky a jim svěřili tajemství svých znalostí. Velice zřídka byly metody horsemanshipu zaznamenány do knih.
Už před dvěma a půl tisíci let napsal Řek Xenophon „Umění horsemanshipu“, ve kterém žádá jezdce o efektivnější metody při současném užití jemnějších udidel, lehčí ruky a pozitivního přístupu ke snaze koně vyhovět.
Co je ale na Xenophonově díle nejdůležitější, že jako jeden z prvních vyzdvihl jednu z hlavních zásad horsemanshipu a to učení koně bez neustálého a okamžitého opakování pobídek.
Během 19. století se někteří horsemani – zaříkávači koní- proslavili svým uměním po celém světě. Byli to například Denton Offutt, John Rarey, O.S.Pratt, Dennis Magner, Silas Sample a Jesse Berry.
V roce 1906 dosáhli koně a muly ve Spojených státech počtu 26 milionů, o půl století později klesl tento počet o deset procent, tedy přibližně o dva a půl milionu. Značná část této koňské populace byla využívána na rančích pro práci s dobytkem.
Právě hlavně rančerům a farmářům byly určeny rady dalších velkých učitelů horsemanshipu, bratrů Toma a Billa Dorrancových a Tomova učedníka Raye Hunta.
Tak povstala revoluce v přístupu ke koním. Historicky velký okamžik nastal ve chvíli, kdy talentovaní horsemani začali spolupracovat s jezdci na rančích, pomocí nových metod a přístupu trénovali společně koně a majitelé koní začali přijímat tyto metody za své.
Během Huntovy kariéry, kdy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století cestoval po rančích a pořádal tady své kliniky horsemanshipu, se k němu přidali další velmi talentovaní horsemani, kteří s ním trávili mnoho času na cestách po jeho klinikách a učili se jeho metodám.
Buck Brannaman, Craig Cameron, Peter Campbell, Marty Marten, Brian Neubert, Pat Parelli, Curt Pate, Joe Wolter, Martin Black a výčet dalších talentovaných – ti všichni časem začali předávat své znalosti získané od Raye Hunta i prostřednictvím vlastních zkušeností na svých vlastních klinikách nejen ve Spojených Státech, ale po celém světě.
Horsemanship, nyní už velice medializovaný a popularizovaný, se stal známou, kovboji velice respektovanou filozofií a postupně i jednou z nejlepších světových jezdeckých škol.
Z časopisu WESTERN AND HORSEMAN volně přeložila Romana Beránková
19.1.2011 značkovací železa
Máme zaregistrovanou svojí značku ranče. Značka je číslo 79. Ve státech jsme nechali vyrobit značkovací železa, pro značkování koní. První náš "označkovaný" kůň byla Barunka. Zatím jen barvou. Až budou hříbata, budeme je značkovat už opravdově. Železa jsou uzpůsobena pro značkování tekutým dusíkem.
26.12.2010 nové fotky
Konečně chvilka klidu probrat se stohama fotek z letošního roku. Vybral sem jich pár a dal je do sekce fotky. Tak se koukněte jaký byl letošní rok. Třeba kurz s Martinem Blackem byl opravdu zážitek. A ta letošní zima. Dnes na chvíli vykouklo sluníčko, tak sem fotil koně ve výbězích.
Více zde.
15.10. -16.10.2010 Kurz HORSEMANSHIP III Q ranch
Naprosto nejlepší kurz letošního roku. Hala na Q Ranchi u pramene Dyje pohltila dvacet jezdců a trénovalo se od rána do večera. Jídlo a pobyt na Q ranchi je vždycky výborný realx. Kurz vedl Václav Bořánek se svojí ženou Bárou. Opakování je matkou moudrosti, ach jo, jen kdyby si člověk všechno opravdu pamatoval. Kurz dostal od nás jedničku s hvězdičkou. Díky Vaškovi a Báře za pomoc s koňmi a taky Petrovi a Karle za vynikající jídlo.
20.9. 2010 Máme nového koníka - Heřmánka
Do naší stáje přibyl nový koník Heřmánek. Je to appalooský jinoch a má se krásně k světu.Je mu teprve jeden rok. Svalnaté nohy a krásně stavěné tělo, bude to krasavec.
5.9. - 6.9.2010 Kurz HORSEMANSHIP I - III
Letos jediný kurz u nás na ranči. Nějak to všechno nestíháme. Je málo sobot ...
Kurz proběhl ve výborné atmosféře. Přijelo hodně lidí. A bylo znát, že mají velký zájem o informace. V sobotu se probírali základy ze země v kruhové ohradě. V neděli se jezdilo a trénovalo na jízdárně.
I když jsem tenhle kurz absolvoval mnohokrát, zase jsem přišel na věci, které mě secvakli až teď.
Díky všem za výbornou atmosféru a bezproblémový kurzík.
Dík patří Vaškovi Bořánkovi za jeho velkou trpělivost s námi, co stále všechno zapomínáme.
21.8. - 25.8.2010 kurz s Martinem Blackem
Tak jsme se konečně dočkali! Jedna z největších amerických a zároveň se rozumí i světových celebrit koňského světa Martin Black zavítal mezi nás a věnoval se nám čtyři plné dny.
Martin Black pochází z Idaha z rodiny s více než stoletou farmářskou tradicí. Stejně jako jeho dědeček i otec, vyrostl i Martin v sedle koně s lasem v ruce.
Rančerství se stalo jeho osudem. Už ve dvaceti čtyřech letech šéfoval jako předák ranči o rozloze jeden a čtvrt milionu akrů, kde měl na starosti 400 koní a stádo dobytka čítající 15 000 hlav.
Pracoval jako trenér cuttingu, reiningu i závodních koní.
Obsedal a připravoval na závody slavného koně Pleasantly Perfect, který vyhrál v závodech sedm milionů dolarů.
Obsedal a připravoval koně Smart Little Scoot, který vydělal v závodech dosud nejvíce peněz v historii cuttingu, reiningu a reined cow horse.
Stal se po tři roky za sebou držitelem titulu Největší světový horseman.
Získal cenu RHAA National Champion Cowboy, zvítězil v Open Ranch Horse v Texasu a spoustu dalších.
A teď najednou seděl na koni v Plástovicích u Českých Budějovic.
Z toho pohledu se člověku trochu tajil dech. Martina jsme viděli před dvěma roky v Kalifornii, kde jsme se na farmě Cottonwood Creek zúčastnili jeho kurzu. Tentýž rok jsme ho viděli jako hlavního rozhodčího v prestižní americké nadnárodní soutěži Californios, kde se soutěží v rančerských dovednostech. V téhle soutěži si musí kovboj roli rozhodčího zasloužit, rozhodně to nedělá ten, kdo se přihlásí první.
Letos jsme ho viděli excelovat v soutěži v obsedání mladých koní na Memoriálu Raye Hunta v texaském Dallas – Fort Worthu.
Proto nám pohled na něj u Budějovic připadal tak trochu nezvyklý a ze začátku se nám malinko podlamovaly nohy.
První dva dny kurzu probíhaly následovně: Martin dostal v hale do kruhovky mladého dvouročka z pastviny a během dopoledne ho před diváky obsedal. Za pouhé tři hodinky práce stihl koni nandat poprvé sedlo, nasednout na něj a jezdit tak, aby kůň pochopil základní jezdecké věci. To ale nestačilo, nechal si ještě přivést druhého mladého koníka a stejnou práci udělal i na něm.
Naše kamarádka Zuzka Dobešová to komentovala slovy: „To zas bude v Česku machrů, co obsedají koně za půl hodiny.“
Věřili jsme jí to, protože Martin, který se pohybuje mezi koňmi od útlého dětství mluví prakticky jejich řečí a všechno co dělá vypadá tudíž jednoduše. Ale není.
Odpoledne jsme nasedli na koně a jezdili. Martin vyučoval ježdění metodou horsemanshipu a my jsme zjistili, že máme pořád co se učit.
Nejvíc legrace jsme si užili s couváním. Martin vyučuje couvání zcela jinak a tak to nikomu nešlo.
Zatímco běžné jízdárny vyučují couvání tak, že prvním povelem je mírný záklon a zatížení zadku, Martin učí, že prvním povelem k couvání je mírný předklon a tím odlehčení zadku.
Když se totiž na začátku odlehčí zadek, kůň začne couvat zadníma nohama a najde hned správný rytmus pro chůzi dozadu.
Naopak, když zadek koně napřed zatížíte, kůň začne couvat od předních nohou a nacouvá si do zadních, čímž se rytmus couvání rozbije.
Zkrátka jsme se za sobotu a neděli dozvěděli a naučili spoustu nových věcí. Snad jen kdyby nebylo takové vedro. Džíny se nám potem lepily na nohy a potůčky potu nám tekly po zádech.
V pondělí jsme měli všichni včetně Martina jeden den volna. My Beránkovci jsme spolu s Dobešovci vyrazili k Bořánkovcům.
Vašek a Barča celý kurs pro nás zorganizovali. Díky nim Martin přijel, měl kde bydlet a díky Bářině tlumočnickým schopnostem jsem mu všichni rozuměli.
Pro Američana byl určitě zážitek bydlet na statku, který má nade dveřmi letopočet 1848.
Martin se usadil na tvrdé dřevěné lavici a na dvoře statku nás navigoval, jak házet lasem.Některým to šlo, Tonda Frinta či Peter Dobeš byli výborní. Na atmosféru toho teplého večera U Bořánků na dvorku asi nikdy nezapomeneme.
V úterý a ve středu se jezdilo celé dny, Martin nás v hale učil vodit dobytek a lasovat z koně. Naše Appaloosy fungovaly výborně a společně s námi v sedle si hravě poradily s unylými a dost protivnými jalovicemi.
Všichni si to mohli vyzkoušet, Martin nikoho neodbyl tak, že by ho po nějakém neúspěchu nechal na koni odjet. Všichni pokaždé dokončili úkol s tím, že si od Blacka vysloužili pochvalu nebo pár slov uznání.
Náš celkový dojem z něj byl fantastický. Je to normální chlap z Ameriky který se nad nikoho nepovyšuje, nevytahuje se ani se nijak nepředvádí (a že by mohl).
Když se s námi ve středu večer loučil před tím, než ho Bára odvezla na letiště, řekl, že se mu s námi výborně spolupracovalo, že na kurzu byla fantastická atmosféra a že se s námi cítil skvěle.
„Nedávno jsem se zúčastnil jedné obrovské obsedací show v Arizoně,“ řekl nám všem na závěr. „V hledišti sedělo deset tisíc lidí a já se o cokoliv vsadím, že tady v Česku sedí v tuto chvíli přede mnou mnohem víc lidí, kteří mají skutečný zájem o moji práci, než se sešlo tam. Častokrát se lidi na takové akce hrnou jen kvůli senzacím. Chtějí vidět krev. To tady u vás považuji za vyloučené. Cítím tu opravdový zájem.“
Potlesk nebral konce, Martin slíbil, že se k nám do Česka příští rok určitě vrátí, pochválil „Bečerovku“, která mu tady chutnala nejvíce a odletěl.
Díky Barunko a Vašku, že jste tohle pro nás dokázali zorganizovat. Bylo to super!
Tak čau a díky a snad zase někdy...
Romana trénuje s Martinem
Kdo se chce o tomhle horsemanovi dozvědět více zde jsou jeho stránky: Martin Black
Fotky jsou zde.
Martin Black: „Cow – Horse Confidence“
Úryvek z nové knihy M. Blacka „Cow – Horse Confidence“. V kapitole „Metody tréninku“ rozebírá známý horseman dva různé přístupy k trénování koně.
Existují dva základní přístupy k tréninku koní: Opakovací metoda a metoda rozvíjení cítění.
S opakovací metodou jako byste mačkali při tréninku stále stejné tlačítko, dokud kůň nesplní určitý úkol. Odměnou je pro něj povolení.
S metodou rozvoje cítění naopak pomáháte koni získat sebedůvěru. Motivací je tlak a uvolňování. Umožňujete tím koni dělat rozhodnutí, učit se a pochopit věc, kterou dělá.
Valná většina lidí trénuje koně opakovací metodou a to jednoduše proto, že tato je snazší pro člověka. Učení je ryze mechanické a neumožňuje koni pochopit proč určitou věc dělá. Metoda se tak stává spíše vojenským drilem a jezdec diktátorem.
Kůň se naučí pouze to, že na určitou pobídku se od něj očekává určitý manévr.
Je to metoda komunikace s koněm typu: „Stiskni tlačítko“. Bohužel i jezdce dost omezuje, protože je tu najednou příliš mnoho knoflíků k mačkání.
V případě, že trénujete deset různých manévrů s koněm, totiž potřebujete hned deset takových tlačítek.
A úplně matoucí a frustrující pro koně je fakt, že velmi těžko pochopí, co se vlastně kterým knoflíkem spouští.
Kůň se snaží splnit, co se po něm žádá, tápe a klopýtá při nácviku typu „pokus – omyl“ a těžko hledá správnou odpověď.
Teď vás určitě napadla otázka: „Takže opakovací metodu už nemáme vůbec používat?“
Odpověď zní: „Ano, ale teprve až kůň pochopí, co se od něj chce.“
Při opakovací metodě dojdete jednou do bodu, kdy budete vysílat opakovaně ke svému koni signály a vaším problémem bude, jak dát koni vědět, že se při tomto neustálém opakování vydal správnou cestou. Čím více se totiž kůň blíží k cíli, tím lépe by se měl cítit. Mohu to také přirovnat k teplým kamnům v chladném dni.
Samozřejmě existují některé věci, které se svými koňmi opakujeme pořád dokola. Ale určitě bychom se měli zaměřit spíše na budování koňského vědomí, než na pouhé dokončení určitého manévru. Vědomí, že věc dělá správně by měl kůň získávat už ve chvíli, kdy se mu začíná dařit. Ne až potom nebo při opakování.
Neexistuje pro koně nic důležitějšího, zvláště ve chvíli kdy se vydal tou správnou cestou, než naše cítění, jak v pravé chvíli posílit koňské vědomí, že věc dělá správně. Jinak náš kůň bude stále tápat.
Jestliže kůň při učení reaguje nesprávným způsobem, měl by cítit nepohodlí. Naopak při správném postupu najde pohodlí. Tak se pro něj i do budoucna stanou věci, které nechceme aby dělal, těžšími.
Chci od svého koně, aby sám rozhodl, co je dobře a co špatně. Jestliže se rozhodne pro to špatné, vytvořím pro něj nepohodlí a on si sám vybere správnou cestu, na které se ucítí dobře.
Výsledkem této tréninkové metody je to, že kůň sám chce věci dělat dobře.
Chci, aby kůň chápal i to, co následuje. Rozhodně nechci, aby kůň nabyl dojmu: „Nevím, proč tu věc dělám, ale když ji neudělám, budu mít ostruhu v žebrech.“
To by koni příliš prostoru k uvědomění nedalo.
"A" Test
Tento jednoduchý test dávám často svým studentům.
Na začátku řeknu: „Chci, abyste mne opravdu pozorně poslouchali a dělali přesně, co vám řeknu. Napište na papír ,A´.“
Všichni studenti hned napíší písmeno „A“ na papír. Někteří napíší malé „a“, jiní velké „A“, ale bez rozdílu všichni jsou si jisti, že to udělali správně.
Užívaje pak úplně stejného tónu i intonace opakuji: „Chci, abyste mne opravdu pozorně poslouchali a dělali přesně, co vám řeknu. Napište na papír ,A´.“
Teď studenti, kteří předtím napsali malé „a“ napíší obyčejně velké, nebo zkusí psací verzi.
Poté znovu opakuji úplně stejným tónem a intonací: „Chci, abyste mne opravdu pozorně poslouchali a dělali přesně, co vám řeknu. Napište na papír ,A´.“
Studenti na mne nerozhodně koukají a pomalu ztrácejí svoji jistotu.
A já znovu, úplně stejně opakuji: „Chci, abyste mne opravdu pozorně poslouchali a dělali přesně, co vám řeknu. Napište na papír ,A´.“
Někteří studenti se znovu pokoušejí napsat jinou verzi písmene a doufají, že naleznou správnou odpověď, jiní mlčky položí pero na papír.
Opakuji dále tu samou instrukci a trvá to obvykle jen pár minut, kdy první jedinec, zmatený a frustrovaný přestane spolupracovat. Na všech je očividně znát nejistota a zmatenost.
Používám rád tuto drobnou lekci, protože názorně ilustruje metodu tréninku s opakovaným mačkáním tlačítka. Kůň při ní také projde od fáze zmatenosti až po frustraci a brzy vzdá veškeré pokusy.
Dochází k tomu proto, že neexistuje podpora, která ho vede správným směrem. Kůň při takovém tréninku případně může dojít z bodu A do bodu B, ale během této správné cesty se mu nedostane jediného podpůrného ujištění od jezdce, že se cvičení zlepšuje.
Když opakujete stejnou instrukci stále dokola a útočíte přitom na inteligenci studentů, používáte úplně stejnou metodu, jako jezdec, který přikládá stále ostruhu na stejné místo na koni nebo přejde na udidlo, které mu umožní použít větší sílu.
Hlavním problémem je právě komunikace. Pořád zkoušíme komunikovat s koněm tím naším lidským způsobem, a tak s ním komunikujeme jako predátoři. Kůň ale bohužel myslí mozkem kořisti. Je to naprosto stejné, jako když budete mluvit pouze anglicky na někoho, kdo mluví pouze francouzsky. Takového člověka můžu padesátkrát požádat anglicky o stejnou věc a ačkoliv já budu svému požadavku výborně rozumět, on to nepochopí ani po padesáté. Jakmile ale užiji gestikulace, řeči těla, osoba mluvící jinak začne přijímat informace.
To je naprosto to samé, jako výcvik koně. Kůň nemůže udělat pořádně to, co do něj chcete, dokud vám neporozumí.
Zapamatujte si to a vzpomeňte si na to pokaždé, až budete vyžadovat od koně „A Test“.
Podle časopisu Western Horseman VOL. 75/NO. 8 August 2010 volně přeložila Romana Beránková
Knihu v angličtině si můžete objednat na stránkách zde:Martin Black
24.4. - 25.4.2010 Kurz s Kay Wienrichem
Sedíme na koních a hltáme každé slovo naprosté evropské špičky v cuttingu. Trenér a výbornej chlap Kay Wienrich opět přijel do Čech předat nám několik svých zkušeností. Trénovali jsme s telátky a fakt to stálo za to.
18.2. - 2.3. 2010 TEXAS - USA
Konečně sedíme s našimi přáteli Bárou, Vaškem, Zuzou a Peterkem v letadle směr DALLAS .
Dlouho očekávaná cesta za nejlepšími horsemany USA začíná.
Předměstí Dallasu z letadla Zleva Vašek,Romana,Peterko,Josef,Zuza a Bára
Z letiště Fort WORTH u Dallasu odjíždíme na ranč Joe Woltera. Vítěze loňské souteže Californios. Jednoho z nejlepších kovbojů a horsemanů v USA.
Na jeho ranči u města Aspermont absolvujeme kurz (v Americe se nazývají kurzy klinikami).
Dostaneme koně, sedla a už se vesele trénuje s telátky. Nejprve ve velké kruhové ohradě a pak i na pastvinách. Čtyři dny od rána do večera v sedle. Jen oběd u Joea doma a zase hned do sedla.
Dokonalý trénink a přístup k výchově koní. Nic Joea Woltera nepřekvapí, vše umí perfektně vysvětlit, ukázat, poradit.
Třetí den v Texasu napadl sníh. Prý od roku 1910 nebyla taková zima. Vydali jsme se do prérie na dlouhou vyjížďku. Celkem 12 jezdců na koních se hnalo texaskou přírodou. Krásný zážitek. Klinika uběhla jako voda a loučíme se s novými přáteli, Joe Wolterem, jeho ženou Jimmie a ostatními makáči na ranči. Loučíme se i s koňmi na kterých jsme jezdili. Odjíždíme do FORTH WORTH na memorial Raye Hunta.
Joe Wolter
Memorial Raye Hunta
Watt aréna Forth Worth Texas. Dvoudenní akce v obsedání mladých koní. Na počest legendárního horsemana Raye Hunta uspořádala jeho žena Carolyn Hunt setkání těch nejlepších horsemanů. Byli zde Martin Black, Buck Brannaman (u těch jsme už na kurzech byli) Jaton Lord, Harley Green , Kip Fadland, Ty Van Norman a další.
David Stuart, vzadu stojí Buck Brannaman a komentuje práci v kruhovce
Velká Watt aréna, tři kruhové ohrady a tři horsemani najednou obsedají tři mladé koně. Nevíme kam se dříve dívat, co dříve nafotit a co nafilmovat. Jsou sice vidět rozdíly v jednotlivých přístupech k obsednutí koně, ale vždy se práce na konci podaří a horsemani nenásilným způsobem koně obsednou a jezdí. Někdy to trvá 40 minut někdy hodinu a půl. Výsledkem je kůň, který má chuť spolupracovat s člověkem. To byl vždy cíl v přístupu ke koni u Raye Hunta. Akce je od rána do večera.
Večer po prvním dnu se uskuteční velká párty v jedné z hal, kde je zdarma jídlo a klábosí se o všem možném, hlavně o koních. Vrcholem párty je dražba Huntových věcí, které používal. Nejdráže bylo prodáno jeho sedlo. Zájemce jej získal v infarktové dražbě za 43.750 dolarů.To je 875.000 korun. Dražba v Americe s licitátorem jak z filmu je zážitek na celý život. Stačí jen zvednout prst a už se přihazuje.... Druhý den memoriálu, už horsemani lasují z obsednutých koní a jezdí. Závěrečná akce, kdy nastoupí všichni a ukazují co s koněm dokáží, je úchvatná.
Další den odlétáme z Texasu do naší rodné krajiny. Transatlantický let neprobíhal moc v pohodě, ale přežili jsme.
Více bude v knize, kterou připravuje Romana. Čtenáři se mají na co těšit. Mimochodem,do té roury co má křídla mě už nikdo nedostane.....
Do sekce fotky připravíme celou fotogalerii z Texasu. Máme asi 3000 fotek.
PS:
kamarádi Báro, Vašku, Zuzo a Peterko, díky.
Být s Vámi je pěkný. Teď nám už zase chybíte.
Jelimans tour už, doufáme, vymýšlí další cestu.
15.1.2010 Ohlédnutí za rokem 2009
Další krásný rok s koňmi je za námi. Zdá se , že vánoce jsou čím dál častěji. Máme za sebou kurzy v Americe, náročný kurz s Kay Wienrichem a několik kurzů s našim kamarádem Vaškem Bořánkem a jeho ženou Bárou. V tom loňském roce jsme dobudovali stáje, pískové výběhy a konečně máme i dost pastvin. Tráva krásně vyrostla. Prvně krmíme vlastní seno z našich luk. Získali jsme také několik pozemků, na kterých bude vybudováno zázemí stájí. Trénujeme a připravujeme se na cestu do Texasu, kde nás čeká těžký kurz s Joe Wolterem na jeho ranči. Kdo má chuť se podívat na tohohle velikána ze světa horsemanů více zde.
7.11. -8.11.2009 Kurz s Kay Wienrichem
Opět na Q ranči, kde se už pomalu začínáme cítit jako doma. Kay Wienrich dorazil na místo už v pátek večer. Na tomhle klidném a zapadlém místečku na Vysočině se výborně spí, takže v sobotu jsme dorazili i s koňmi do haly čerství a vyspinkaní. Kay neztrácel čas, zkontroloval, jak mají naši koníci uvázané hackamore a už jsme laterálně ohýbali koně v chůzi i v klusu. Stihli jsme toho za ty dva dny hodně a Kay se nám všem plně věnoval. S každým pracoval individuálně, dokud cvičení se svým koněm správně nezvládl. A je nad slunce jasné, že všech nás deset jezdců se snažilo, seč mohlo. Kay Wienrich je totiž nejen světová legenda, ale také velká autorita a k tomu není co dodat. Snad jen to, že kurs nás připravoval na práci s dobytkem (cutting) a že jsme se z něj vrátili zase o kousek moudřejší. Děkujeme majitelům Q ranče za perfektní organizaci a výbornou kuchyni a překladatelce Báře Bořánkové za perfektní simultární překlad v průběhu celého kurzu.
24.10. - 25.10. 2009 Setkání horsemanů
Na Q ranchi se sešli ti nejlepší horsemani Čech a Slovenska. Super akce. Výborná nálada a dobrá práce s koňmi.
Víc nemá cenu psát.
10.10. - 11.10. 2009 Kurz obsedání mladých koní
Asi třicet lidí se sešlo na kurzu obsedání mladých koní. Kurz vedl Václav Bořánek s jeho ženou Bárou. Měli jsme k dispozici mladé koně z Q ranche. Pracovali jsme na úplných začátcích obsedání. Obsedání je pro koně velmi stresující zážitek, proto se na tuto činnost zaměřují ti nejlepší horsemani. Dařilo se a to je dobře.
29.8.2009 Pavla dostala k devátým narozeninám nové sedlo
Dnes dostala naše Pavla nové dobytkářské sedlo WADE-S od sedlářství WESTMAN Milana Nepustila. Sedlo je postaveno na špičkové FRW kostře WESTMAN WADE. Je v lehkém provedení (10,5 kg), se sedlovými úvazy zanýtovanými do sukní sedla (Inskirt C-ring) a s našitým 3/4čním měkkým posedlím. Do základní výbavy sedla patří přetočené třmenové řemeny, ohýbané dřevěné třmeny, ropingová bandáž hrušky s vázacím řemínkem pro laso a sedlové vázací struny
Posedlí: 15,5"
Cantle 4,5"
Sedlo je pro rámce koní v typu QH. Tento model je určen pro vyznavače dobytkářského vaquero stylu. Sedlo lze použít pro všechny rodeové soutěže, ale je předurčeno je k lasování a pro dobytkářské disciplíny. Sedlový polštář je z polotuhé pěny a jeho potah je hrubou stranou navrch, což zajišťuje pevný sed, bez klouzání jezdce v posedlí.
Pavla už v sedle jezdí a pilně cvičí na své první závody. Držíme palce.
19.5.2009 Máme nové logo
Toulky po Kalifornii nás přiměli zamyslet se nad naším chovem koní a nad názvem naší stáje. Protože se nás hodně lidí od koní v Americe ptalo nato jak nás najít, rozhodli jsme se změnit název na
Ranch 79, Josef & Romana Beranek.
Změnili jsme i název našeho webu na www.ranch79.cz
Nový název znamená nový pohled na život s koňmi!
USA 2009
23.4.2009 Odlet do Kalifornie
Ráno 7.35 odlétáme z pražské Ruzyně s našimi nejlepšími kamarády do Kalifornie. Na obří letadlo Boeing 747 Jumbo přesedáme v Paříži a přes Grónsko letíme do San Franciska. Po 12 hodinách letu přistáváme v San Francisku, sice se zdálo, že do moře, ale nakonec se pod námi ta přistávací dráha přece jen objevila. V Kalifornii je čas o devět hodin pozpátku než v Česku. Hodiny na věži ukazují teprve půl jedné po poledni.
Po příletu a po výslechu u imigračního důstojníka odjíždíme taxíkama z letiště převzít obytný automobil, který se nám na dlouho stane naším zázemím a domovem. V Americe je všechno velké, takže i obytný auto máme velké jako autobus. Zázemí je to dokonalé, protože má všechno co potřebujeme. Včetně generátoru na elektřinu, který pohání naše notebooky a všechny ty elektronické serepetičky, které už velmi nutně potřebujeme k životu. Večer zapíjíme americkým vínkem šťastné přistání po dlouhém letu.
24.4. 2009 CALIFORNIOS - RED BLUFF-první den
Přemisťujeme se 250 km směrem k pohoří Siera NEVADA do městečka RED BLUFF na obrovský ranč kde je nejvýznamnější setkání horsemanů celé Ameriky s názvem CALIFORNIOS. Od pěti hodin bylo slavnostní zahájení. Teda tolik kovbojů na jednom místě jsme ještě neviděli....Byl mezi nimi i Buck Branaman, náš známý z kurzu z Francie. Zdravil se s námi. Večer prochzíme stánky s koňskými pomůckami pro kovboje. Naše banda docela dobře zapadá mezi ty stovky cowboys a cowgirls. Naše ženy jsou krásně kovbojsky oblečené a vynikají mezi ostatními, některé Američanky jsou totiž obzvláště "veliké". Večer padáme únavou, zřejmě na nás doléhá ten časový rozdíl. Malá poznámka na večer...američané ví kde je Česko, hodně lidí se nás ptá odkud jsme, když slyší náš jazyk, který neznají. Po vysvětlení, je až s podivem kolik lidí českou republiku zná a ví, že se u nás vaří pivo a máme Prahu..Docela milé na druhý straně zeměkoule ne?
25.4. 2009 CALIFORNIOS - RED BLUFF -druhý den
Ráno vstáváme už v půl šestý za zvuku bučení krav. Kovbojové už nahánějí krávy v naší blízkosti. Karavan máme zaparkovaný na ranči přímo u haly kde se bude od devíti soutěžit. Pomálu se tu začínají sjíždět diváci, všichni mají obrovské pick upy a klobouky. Ranč je takové naše velké "JZD" akorát větší, hezčí a jsou tu i příjemnější lidé. U nás v "JZD" není nikdo příjemný, pořád jsou tam na všechny naštvaný a dávají to taky patřičně najevo....
26.4. 2009 CALIFORNIOS - RED BLUFF -třetí den
Po rozbřesku sledujeme práci kovbojů, kteří nahánějí telata do ohrad. Úchvatná podívaná. Kovbojové ovládají své koně naprosto dokonale. V devět hodin začíná pravá kovbojská mše. Pak už jsou telata nahnána do ohrady a začíná soutěž . Dopoledne probíhají soutěže v nahánění telat a oddělování telat od krav. Trojice kovbojů soutěží mezi sebou kdo bude rychlejší. Rozvážnost a dokonalá práce s lasem je jedinečná. Nejlepší byl tým Bucka Branamanna. Odpoledne se jede kovbojský reining. Na konci po vyhlášení výsledků se schyluje ke zlatému hřebu Californios. Diváci odcházejí od ohrady, ohrada je zalepena plachtou a kovbojové si mění lasa za pevnější... Do ohrady je vpuštěn dospělý býk...Zvíře o hmotnosti asi 1000kg je na první pokus chyceno za hlavu do lasa, kůň zabere a býk se staví na odpor, druhý kovboj býka chytne do lasa za zadní nohy a býk je povalen na bok, třetí kovboj k býkovi zaklekne a naznačuje jak by jej očkoval a pak mu převáže lasa. Býk je uvolněn a odchází ke zdi. Kovbojové se vymění a je vpuštěn další ohromný býk. Ten je zkušenější a podaří se mu několikrát sundat z hlavy laso a zaútočit na koně. Je to jeden z největších zážitků toho dne. Rozuřený tunový býk útočí na koně o poloviční váze, s kovbojem na hřbetě. Kůň se otáčí hbitě k býkovi zadníma nohama a býka ztrestá dobře mířeným kopem.Býk je omráčen a odběhne pryč. Večer jsou všichni spokojeni jak se jim podařilo zvítězit nad ohromným zvířetem.
Šli jsme ještě pozdravit Bucka a předat mu suvenýry z Čech. Dal jsem mu plzeňský Prazdroj a čepici, byl tak potěšen, že se vrhl obejmout Romanu, až jí shodil klobouk. Pak nám slíbil, že přijede do Čech.
27.4.2009 Klinika - Martina Blacka - první den
Přemístili jsme se k městečku Cottonwood na ranch Creek Equestrian Center. Zde je velká hala a budeme tady čtyři dny na koňské klinice (škole) Martina Blacka. Fakt stojí za to prohlédnout si jeho stránky.
Martin Black je pokračovatelem už páté generace horsemanů. Rančerské začátky rodiny Blacků se tradují od roku 1800. Od roku 1865 žije rodina Blacků nepřetržitě v Idaho. Znalosti Martina Blacka nás velmi překvapily.
Martin Black má po svých předcích dar dobře pracovat s koňmi. Říká, že je třeba pořádně identifikovat problém a hledat příčinu, když se podaří odstranit příčinu, problém sám odejde. Proto při práci s koněm hledá příčinu. Dále říká, že koně mají neuvěřitelné vzpomínky z jejich dávné minulosti, dobré i špatné. Jejich rozhodování je založeno na srovnávání vzpomínek s daným vjemem, to jim umožnilo přežít nenadálé události...Zajímavý chlapík.
První den byl seznamovací a oťukávací. Uvidíme zítra....
28.4.2009 Klinika - Martina Blacka- druhý den
Ráno nás probudila zima. Nad Kalifornií se přehnaly mraky, déšť a vítr. Klinika začala otázkami Martina Blacka, kdo má jaký problém se svým koněm. Jedna místní cowgirls se přihlásila a vysvětlovala svůj problém s valáškem. Dominantní kůň, který se nechce podvolovat tlaku, ale jde proti. Martin s koněm chvíli pracoval a pak se rozhodl koníka položit na zem. Kůň se bránil, nechtěl se podvolit ani ustoupit, stavěl se na zadní, pot se z něj řinul, byl vyděšený i agresivní zároveň, několikrát chtěl Martina převálcovat, jednou se rozběhl i proti mě, měl jsem co dělat utéci.... Po nějaké době se Martinovi podařilo koně položit a pomoci mu vyřešit jeho strach z lidí a okolí. Z valáška se stal úplně jiný kůň. Své největší bludy má zřejmě vyřešené do konce svého života. Martin Black je zkušený horsemann.Večer jsme pozvali Mrtina Blacka s jeho ženou k nám do karavanu na večeři. Jsou to příjemní lidé, na kterých je znát, že život jim nedal nic zadarmo. Dlouho do noci jsme diskutovali o práci na ranči. Martin Black nás pozval na ranč do Oregonu, abychom na vlastní kůži okusili práci pravého rančera...Je to pro nás velká výzva.
29.4. 2009 Klinika - Martina Blacka- třetí den
Couvání do kopce. Martin Black neúnavně vysvětloval všem jezdcům jak koně přimět vycouvat do kopce. Celé dopoledne bylo zaměřené na tento cvik. Martin Black poodkryl pár cviků jak nejlépe zvládnout tento náročný úkol.Odpoledne už přišli na řadu telata. Nejdříve udržení telete u stěny kruhové ohrady a pak zahánění telete do výběhu.
30.4. 2009 Klinika - Martina Blacka- čtvrtý den
Celé stádo telat bylo nahnáno do haly a jezdci se učili vybranné tele oddělovat od stáda. Martin nám předvedl jak se tato běžná rančerská činnost provádí. Byl to velký zážitek. Tele běželo vedle Martinova koně, jako by byly svázáni.Martin tele oddělil od stáda během chvíle. Ostatním jezdcům tato činnost zabrala delší dobu. Někteří koně pracovali jak o život, stejně se jim to nepodařilo.
Večer jsme se přesunuli přes pohoří Siera Nevada k městečku Alturas. V noci jsme našli velké jezero vysoko v horách asi 2000 metrů nad mořem. Kolem půlnoci jsme u jezera zaparkovali náš obytný automobil a ještě jsme do dvou koukali na DVD Martina Blacka o lasování. Na základě znalostí Václava Bořánka, který nás seznámil s tím, že se u jezera nachází chřestýši jsme se báli vystrčit z karavanu i nohu....Žádný nás naštěstí nekousl i když jsme se dost snažili...
1.5.2009 Klinika - Richarda Caldwella - první den
V 9.00 ráno začíná další klinika na ranči u Richarda Caldwella 10 km od městečka Alturas. Richard je pokračovatelem jezdeckého stylu vaquero a nositel mnoha vítězství v ranch ropingu. Viděli jsme jej na Californios a byl to zážitek. Ranč má na krásném místě s výhledem do daleké krajiny kopců pohoří Siera Nevada . Několik koní, stádo dobytka a velká jízdárna. Vše účelně a mile upravené. Jeho žena Nancy nás hezky přivítala a pozvala dnes na večeři. Náš obytný vůz jsme zaparkovali u jejich stodoly tak, abychom z okna viděli tu krásnou scenérii kopců a pastvin. Takový výhled jsme ještě neměli.
2.5. 2009Klinika - Richarda Caldwella - druhý den
Dopoledne Richard učil jezdce zastavovat, couvat a otočky na místě, jako přípravu pro spin... Charizmatický Richard Caldvell se věnoval každému jezdci a radil jak nejlépe ovládat svého koně. Po obědě byla teorie a diskuze nad uzděním ve stylu vaquero. Odpoledne nás šestiletý vnuk Richarda Caldvella učil lasovat. Teda, jak ten klučina háže lasem,to jsme zírali. Během pár chvil nám předvedl několik způsobů hodů na tele. Opět naše ego zacouvalo hodně zpátky, protože šestiletý kluk lasuje líp než my všichni dohromady. Je třeba se učit i od dětí.
Lasovali jsme až do večera až nás z toho ruce zabolely. Večer nám kalifornské vínečko zvedlo náladu.
3.5. 2009 Klinika - Richarda Caldwella - třetí den
Zase stádo telat a práce s oddělováním telete od maminky a udržení telete na dlouhé straně ohrady. Lasování a pohyb koně podél telete. Mnoho informací a velké poznatky, co všechno je třeba přenechat koňovi, protože je chytřejší než my. Večer zase hodně povídání u vínka.
4.5. 2009 Klinika - Richarda Caldwella - čtvrtý den
Richard Caldvell se celý den věnoval jen nám. Postupy a povídání o vaquero stylu nás zasáhly.
10.5. 2009 Odlet z Kalifornie
Poslední dny v Kalifornii jsme se trochu toulali a hodně přemýšleli co jsme se vlastně všechno naučili. Máme v sobě hodně zážitků, které se nedají jen tak popsat. Žili jsme osmnáct dní v jednom karavanu s prima lidmi, kteří jsou nastaveni na stejnou notu jako my.
Bylo nám s Vámi dobře přátelé.
Po návratu do Čech jsme si uvědomili jaký je velký rozdíl mezi myšlením Čechů a Američanů. Američané jsou usměvavý příjemní lidé, kteří se ochotně zajímají o cizince a mají ke každému vstřícný vztah. Vždy jsou ochotni pomoci a vždy s úsměvem popřejí krásný den. Většina Američanů ani zdaleka nežije tak jako Češi. Nemají velké byty, ani domy. Žijí třeba v karavanu a jsou spokojení a přejí si navzájem úspěch.
Po návratu jsme se jen letmo podívali na věčně naštvané naše sousedy. Sousedka, ta co na nás píše stále udání, která vypadala dříve jako pěkná ženská je dnes zapšklá stará ohyzda. Nenávidí koně a má se sebou velké problémy. Náš český svět s tím americkým se nedá srovnat.
Ameriko - příští rok nashledanou
28.3 - 29.3.2009 Kurz s Kay Wienrichem
Dlouho očekávaný kurz s nejlepším německým rainingovým jezdcem na Q Ranchi. Vzali jsme sebou Báru a Džangara. Kurz byl zaměřen na ježdění na bosalu. Kay nám ukázal cestu, kam bysme jednou chtěli dorazit. Je to výborný chlapík a má to v hlavě srovnané. Moc děkujeme překladatelce Báře Bořánkové, bez jejího simultáního překladu z angličtiny bychom se vůbec nechytali. Kay rozdělil jezdce do dvou skupin po šesti a dával nám do těla. Opět jsme se učili uvolnit koně, vyvolat jemný pocit u koníka a tisíc dalších věcí, které si už ani nepamatuju. Máme 15 hodin záznamu na DVD, musíme si to pustit.
28.2.2009 Kurz Vaquero - Němčovice
Po dlouhé zimní přestávce jsme zase v sedle na kurzu vaquero ježdění. Kurz vede Vašek Bořánek. V hale se sešlo 12 jezdců a asi 40 diváků, takže velmi příjemná atmosféra. Kurzík začal jako vždy uvolněním koně a pokračoval známými cviky, které pořád neumíme. Vedl jsem Báru a Romana měla našeho Džangara. Kurzík měl zajímý konec. Na závěr jsme si všichni zatleskali a koně se nám v hale splašili, docela to byla legrace. Každý takový kurz nás dovede k poznání, že koňská duše je spletitá a že naše koně jsou miloučká stvoření.
19.-26.11.2008 Francie - seminář s Buckem Branamanem
Vyrazili jsme na dalekou cestu do Francie na ranč u středozemního moře, kam přiletěl z Ameriky Buck Branaman. Jeden z nejlepších horsemanů současnosti. Jeli jsme s Romanou a našimi kamarády Vaškem Bořánkem a jeho ženou Bárou a Petrem Dobešem s jeho ženou Zuzkou. Přes 1400km daleká cesta nám ubíhala a druhý den večer jsme dorazili na ranč. Zaparkovali jsme naše obytná auta a šli se podívat do stájí na koně. Ráno jsem snídal a z okna karavanu jsem si prohlížel kovboje, který vedle auta sedlal koně. Kůň byl dost nervózní. Kovboj se na mě podíval a já konečně poznal Bucka Branamana zblízka.To jsem ani ve snu nečekal. Do teď jsem jej viděl jen na DVD a ve filmu Zaříkávač koní vedle Roberta Redforda a teď stojí vedle mého auta a sedlá koně. Buck koně odvedl do výběhu, kde jej začal opracovávat. Toho koně Buckovi dali na ranči a moc toho ze začátku věru neuměl. Na konci semináře byl koník přiježděný tak jako žádný jiný kůň z té francouzské stáje. Vidět Bucka při práci a při ježdění na koni to byl pro nás velký zážitek. První den byl zaměřen na ježdění a řízení koně nohama, druhý a třetí den už byl zaměřen na lasování a práci s dobytkem. Pro nás s Romanou byl asi největší zážitek sobotní večer, kdy se naší kámošce Báře podařilo Bucka pozvat na večeři. Byl to opravdu silný zážitek, sedět u stolu a naproti mít nejlepšího horsemana současnosti a debatit s ním. Povídali jsme o česku. Vyprávěl jsem Buckovi jak to u nás vypadá. Buck několikrát pronesl, že je rád, že žije ve Wyomingu.... Buck má ve Wyomingu velký ranč a žádné sousedy. Což mu závidíme. Zase jsem si uvědomil zásadní a mnohokrát potvrzenou zkušenost, že člověk, který opravdu něco umí si nikdy na nic nehraje. Buck Branaman opravdu umí. Dlouho budeme s Romanou ještě v hlavě přelouskávat věci, které jsme viděli. Setkání s Buckem Branamanem nás obohatilo o mnoho nových myšlenek a nápadů. V neposlední řadě jsme prožili bezva týden s našimi přáteli. Je zajímavé, jak si lidi od koní, kteří jsou naladěni na stejnou notu umí vzájemně vyhovět. Díky za každý takový den.
.jpg)
Buck Branaman v akci